10. Zápis - Izolace

Jak moc samotní si musíte připadat, abyste umřeli ze samoty? Vím, že se to nehodí, vzhledem k tomu, že jsem psal, že mám konečně přátele, ale přesto mě čím dál tím častěji zachvacují tyhle stavy. Samoty, izolace, bezmoci. Jako kdyby moje mysl křičela tak hlasitě, až nemůžu myslet na nic jiného.

Den za dnem pomalu plynou a já se cítím divně. Prázdně, ale nikdo o tom nemá ani tušení. Všichni nosíme masky, ať už je to falešná slušnost nebo spleť “milosrdných” lží. Jenže jak uniknout, když vaše maska je štěstí nebo uspokojení, normálnost. Smích, který zakrývá velké nic, prázdno, černou hnilobu na mozku. Nejsem smutný, chci být smutný, chci být veselý, chci cítit cokoliv, něco. Ale ať se snažím jak chci, když už myslím, že jsem unikl, vždycky mě to dostihne, polapí a rozšíří se jako infekce. Začíná to ve hrudi, jako úder, tak silný, že udělal díru, přejde do krku a já nemůžu ani lapat po dechu, pak se to začne plazit do končetin, jsem ochromený, každý pohyb jako by stál 10x víc sil a pak přijde to nejhorší, začne mi to lézt do hlavy a všechno je šedé, bezbarvé, mrtvé, včetně mě. Chce se mi křičet, ale nemůžu. Nemůžu zvýšit hlas.

 Bojím se, co když umře i ta poslední část, která chce žít? Bude ze mě chodící tělo bez náznaku duše? Budu to já nebo skončí moje já jako nějaká vzdálená vzpomínka? Budu žít nebo mi to naopak dovolí bez výčitek zemřít? Otázky bez odpovědí, které následují mé šílenství.

 Ani nevím proč tohle zapisuju, tohle jsou pocity, které nikdy neměly opustit mojí hlavu. Slovo od slova je jako přiznání. Čeho? Slabosti? Úpadku? Zranitelnosti? Nemám tušení. Je to jako koukat se na někoho jiného, moje mysl, nebo to co z ní zbylo, říká, že je to iracionální, ale já s tím přesto nedokážu nic dělat. Všechno se proti mé vůli téhle prázdnotě podrobuje a já jako vyplašené divoké zvíře hledám možnost úniku, i kdybych měl při útěku prolít krev. Jsem znechucený sám sebou. Kde je ta racionální osoba, které se pocity netýkají, která dokáže odstranit pocity a zaměřit se pouze na myšlenky. Další otázka je, kde je ta ona spásná myšlenka? Chytrý způsob záchrany. Jenže jak jsem psal, ať se snažím sebevíc, odpovědi mi unikají. I kdybych měl osvícení na dosah ruky, jako kdyby uniklo a nechalo mě dál tápat v temnotě.

 Ještě ke všemu se musí přidat pocit pokrytectví. Nemám rád mezilidské vztahy, jsou komplikované a zbytečné. Nikdo nechce řešit problémy, které nejsou jeho vlastní, je to otravné a nepříjemné. Ale přesto tajně doufám, že by se našel někdo kdo by uviděl praskliny a mohl bych s ním mluvit. Naštěstí se to nestane, ne dokud si udržím svoji masku. Jak říkají, nevěř nikomu.

 Přese všechno musím najít způsob jak to zabít nebo zničit nebo to zavřít, zkrátka něco. Ať už to bude vynucením emocí nebo utopením.